Můj příběh

Asi chcete vědět, kdo jsem. To já bych chtěla taky vědět 🙂
Pokud chcete číst jen pěkné řádky, jděte do sekce “Kdo jsem”. Tam nic nepěkného nenajdete. Tady toho najdete spoustu. A nemusí se vám to líbit. Hodlám být brutálně upřímná. Kdo z toho máte strach, prosím odejděte. Kdo strach nemáte, můžete zůstat.

Ani ve svých 32 letech nemám zcela jasno v tom, kdo jsem. Začnu tedy od začátku.

Neměla jsem jednoduché ani dětství, ani dospívání. Asi jako každý 🙂

Z oblíbence do outsidera

V dětství jsem se musela vyrovnat s nefunkční rodinou. Moje maminka byla a je velmi pracovitá a obětavá. Ovšem je těžká perfekcionistka. Za to můj tatík byl alkoholik a bohém. Můj bratr se vyrovnával s drogovou závislostí. Možná právě proto jsem dost vyhraněná vůči alkoholu a drogám. Nejsem úplný abstinent, ale moc často mě pít neuvidíte. A drogy? Ne, děkuji.

Jako dítě jsem bývala otevřená, vtipná a oblíbená. To se ovšem s nástupem na gymnázium změnilo. Stal se ze mne ustrašený uzlíček nervů, který měl strach ze sociálních kontaktů. Našla jsem si svou skupinku a ostatním jsem se vyhýbala. Dnes vím, že se u mne rozvinula sociální fobie a úzkosti. Oblíbená jsem byla jen ve chvílích, kdy jsem měla dobrou náladu a vtipně jsem rušila výuku. Uměla jsem třídu rozesmát. Někdy. Občas to určitě taky bylo trapné 🙂

Otec umřel, když mi bylo 18. Málem jsem ho našla mrtvého. Toho jsem se ostatně bála už od puberty v reakci na to, když jsem mu jako dítě několikrát zachraňovala život. Nic příjemného pro malého kida.
Po jeho smrti se u mne rozvinula deprese. Ta trvala bez přestávky asi 2 roky. V té době jsem to jen neuměla pojmenovat. Tyto dva roky byly moje nejhorší v životě. Absolutně nic pro mne nemělo cenu. Na ničem a nikom mi nezáleželo. Ještě teď se třesu a potí se mi dlaně, když si na to vzpomenu.

V duchu neutuchající deprese, kdy jsem ve škole jen tupě zírala do zdi a odpovídala jen na to nejnutnější, jsem to doklepala až k maturitě. Někteří učitelé byli rádi, že jsem konečně přestala vyrušovat a mají klid na výuku. Jiní rádi nebyli. Přece jenom je ve třídě takové podivné napětí, když se někdo od základu změní a najednou je zticha. A podezřívám některé, že jim moje staré já chybělo. Zavládla nuda. A pořádek 🙂

Už jako dítě jsem byla pořád nemocná a trpěla různými podivnými chorobami (černý kašel, pásový opar, záněty ledvin, prasečí chřipka). V nemocnici jsem byla často a učivo jsem pořád doháněla. Moje od dětství trénovaná mysl tak dokázala fungovat i v takto vypjatém období. Maturitu jsem složila s vyznamenáním, i když pohledem dneška nechápu, jak je to možné. Kdo z vás čtenářů měl někdy deprese, asi to vidíte podobně. Známky na vysvědčení odpovídaly mému výkonu víc.

Po tomto období vzduchoprázdna nastaly zkoušky na vysokou. Na to nás koneckonců připravovali na gymplu 8 let. Považuje se za samozřejmé, že po gymplu jdete na vysokou. Proč? Protože po gymplu nic praktického neumíte. Jen toho hodně – OPRAVDU HODNĚ – víte. Ale k čemu to? Pokud můj příběh čte nějaký mlaďoch (rozuměj člověk mezi 15 – 20) – upaluj do světa zkušeností, začni vydělávat peníze nebo dělej něco praktického a do toho si studuj. Jen tak uspěješ v dnešním světě. Časem zjistíš, že dobré známky neznamenají mnoho. Skills se počítají!

Chtěla jsem na právnickou fakultu

Jenom chtít ale nestačí. Jako typický pubertos jsem nevěděla, co bych chtěla v životě dělat, měla jsem jen mlhavé představy, co by mě mohlo naplňovat. Podala jsem si proto asi 6 přihlášek na různé obory. Zvažovala jsem i aplikovanou matematiku (BOŽE!). Ale tu jen proto, že jsem chtěla mít jistotu, že mě někde vezmou. Ne, nejsem tak geniální. Brali na průměr.

Nakonec jsem podala přihlášku na 3 právnické fakulty, dvě na management a jednu na VŠE, obor diplomacie. Vzali mě na právnickou v Olomouci a na management na Mendlovce v Brně. To byla docela rána pro moje ego, protože jsem chtěla na právnickou do Brna. Nakonec po dlouhém dilematu jsem se nerozhodla pro obor, ale pro město. Namluvila jsem si, že management bude to pravé ořechové.

Po jednom týdni se ukázalo, že tudy cesta nevede

No, ono se to ukázalo vlastně už po jednom dni. Přemýšlím, jak to napsat, aby to neznělo nafoukaně. Ale to asi nejde. Vypálím to na vás. Na gymplu jsme se učili o Sokratovi a Hegelovi a na zemědělce o velikosti vajec. Mendlovka je prostě vysoká zemědělská a některé předměty jsou proto zaměřené na praxi. Na tomto místě textu to vypadá, že na praktické vyučování nadávám a předtím jsem praxi chválila. Jak to vyjádřit…očekávání prostě byla jiná. Nejde vyrůstat 8 let v knihovně a pak se přestěhovat do chlívka. Mně to prostě nešlo. Sorry, MZLU.

Spolužáci se smáli, že se mi po roce nebude chtít odejít

Dodnes si pamatuji, jak jsem půl hodiny seděla v lavici a přemýšlela, proč nám vyučující povídá o vejcích a bramborách. To je jediná věc, co si z MZLU pamatuji. Že máme vejce S, M, L, XL a brambory A, B, C. Bylo to totiž tak šokující, když se mě vyučující zeptala, proč si nepíšu… Ve snu mě nenapadlo, že to je něco, co bych si měla psát. Brala jsem to jako typické podivuhodné historky kantorů ze střední. Jeden náš zeměpisář vždy povídal, jakou má letos úrodu. Přišlo mi to stejné. Po této hodině jsem řekla: “Tady nebudu.” Rozhodla jsem se tedy, že to od září do června vydržím a pak přejdu jinam. Nikdo mi to nevěřil.

Podala jsem znovu přihlášku na právnickou do Brna

A nejenom to. Ještě na Fakultu sociálních studií (kdyby to náhodou nevyšlo). Vybrala jsem 2 kombinované obory. Obor Psychologie – politologie a Mezinárodní vztahy – sociologie. Vzali mě na oba. Ale na právnickou zase ne… Ale byla jsem šťastná, že vypadnu z MZLU. A psychologie mě vždy bavila.

Psychologie byla fajn. Politologie nuda. Opět jsem to vydržela rok.

Představa, že budu dělat psychologa a snažit se někomu radit, jak má žít, mě neseděla. Ale to se ukázalo až při studiu na VŠ, bohužel. Na konci prvního roku jsem dostala silné deprese a rozhodla jsem se, že studium ukončím. Předvídavě jsem ale předtím už potřetí podala přihlášku na právnickou na masárně. Tentokrát jsem ji ale podala jen z hecu, už jsem věděla, že na to nemám. Pokaždé, když jsem dělala přijímačky, jsem byla děsně nervózní. Teď to se mnou nehlo. Protože jsem přece už byla na docela normálním oboru…A tentokrát to VYŠLO.

Chudý student, taky student

Už od prvního ročníku první vysoké školy jsem chodila do práce. Pracovala jsem některé měsíce i 50 hodin týdně. Prodávala jsem na výstavách, dělala promotérku a pracovala za provizi. Těžký job prodávat něco, čemu moc nevěříte. Neprodávala jsem žádné parfémy ani nekvalitní hrnce. Ale přece jen…prodávat lámající se keramické nože…no, byl to někdy oříšek. Ale peníze brutální. Zlom nastal v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že !POZOR KLIŠÉ! mi záleží víc na lidech a kvalitě produktu než na penězích.

Studující pracant vyhořel:  3 dny ve škole, 4 dny v práci

Další důvod, proč jsem přestala prodávat pro někoho jiného, byl jednoduchý. Vyhoření. Makala jsem tvrdě a už jsem neměla sílu a chuť někoho přesvědčovat o kvalitě produktu (i když jsem prodávala i hodně kvalitní věcičky). Z práce jsem přijela v neděli v noci a pár hodin pak dělala něco do školy. Neprodávala jsem jenom nože, těch produktů bylo milión, ale časem vám prodej začne splývat v jedno. Můj majstrštyk byl prodej logické hry Lonpos za 2500.- majiteli Hošek Motors.

Někdy je upřímnost nejúčinnější prodejní argument

Hošek na mne prvně koukal a čekal, co za kecy ze mne vypadne. Vytřela jsem mu zrak hláškou, že samozřejmě vím, že z jeho pohledu se jedná o levné plastové kuličky, ale že zde platí za nápad a za značku a že BMW taky nekupuje jenom pro jeho kvalitu, ale pro to, co představuje. V tu chvíli jsem nevěděla, s kým mluvím. Hošek řekl, že to je za 5 let poprvé, co ho někdo dostal. A dal mi pracovní nabídku. Mohla jsem jít z fleku prodávat auta. A přijít prý můžu kdykoliv.

POZOR: Nic v textu není přikrášleno, vše píšu, jak to cítím – a tohle všechno můžete taky dokázat

Za dobu, co jsem na světě, jsem se naučila jedinou podstatnou věc – když si věříš a víš co chceš, dokážeš to. Jen záleží na tom, jak moc to chceš a co tomu obětuješ. Který magor by se třikrát hlásil na právnickou a nakonec se tam dostal? Já. Jasně, oplývám jistou inteligencí, to je určitý předpoklad. Ale berte to jako příklad. Většinou ty největší věci dokázali ti největší snílci/šílenci. Tím vám chci říct – pokud víte, co chcete, máte všechno. Pak vám už jen stačí dostatečně dlouho makat. A věřit si.

Pokaždé, když jdu na pohovor, vezmou mě

Mí kamarádi mně říkají, že jsem expert na dvě věci:

  1. Vystudovat vysokou, i když tam skoro nechodím.
  2. Jít na jakýkoliv pohovor a přesvědčit je, že mě chtějí.

S tím prvním moc nesouhlasím. Hodně lidí ví, že na právnické si můžeš naflákat semináře jen do 2-3 dnů a na přednášky nechodit. A pak ve zkouškovém sedět měsíc a půl na zadku a dohánět zameškané.

S tím druhým musím souhlasit. Mám to štěstí, že když se pro něco nadchnu, pohltí mě to. A pak dokážu skoro každého přesvědčit o své “pravdě” nebo nepostradatelnosti. Tohle je ale věc sebevědomí, autentičnosti, nadšení pro věc. Dá se to naučit. Takže pokud máte něco, co chcete dělat, jděte do toho. Nemusíte kolikrát ani splňovat požadavky. I spousta mých přátel mi povídá takové historky z jejich života.

Nejvíc mě rozesmutní historky o strachu z propuštění

Chápu, že lidé mají strach, že nebudou moci splácet svoje závazky a že to nějak ovlivní lidi, kteří jsou na nich závislí. Já mám ten strach taky, ale nenechávám se jím pohltit a ovlivnit. Na světě je tolik příležitostí a možností, kde se dají vydělat peníze. A tolik možných zaměstnavatelů! A co teprve podnikání? Strach je zabiják kreativity a svobodného ducha. Nikdo na světě vám nemůže zaplatit čas, který strávíte v práci děláním na snech někoho jiného.

Proč tohle všechno píšu?

Chci vás dovést k zamyšlení…co se s vámi stane ve vaší práci za 5, 10, 25 let…? Ano, asi toho budete hodně znát, budete mít kontakty, budete pro firmu důležití. Ale možná taky budete nahraditelní. Tím nechci říct, abyste se báli. Spíše se zamyslete, jestli není rozumnější dělat na svém projektu 2-3 roky (klidně i při zaměstnání) a vytvořit si alternativní možnost příjmu. Naučit se něco svého, být svobodnější.

Ono se mi totiž něco stalo…

Loni jsem měla úraz a pochopila jsem, že pro mne mají cenu jen věci, které jsem vytvořila sama za sebe. A jediné, co nemůžu úplně ovlivnit, je moje zdraví. Udělala jsem si proto dobrou životní pojistku a dál makám na svém byznysu. Plně odpovídám za své výsledky, nikoho neposlouchám, za své prohry si můžu sama. Díky bohu 🙂

A co teda dělám dnes? Čím se živím?

Někdy vám povím příběh, jak jsem pověsila na hřebík práci v Německu jako firemní právník a šla prodávat pečené čaje 🙂

Ve 27 letech jsem objevila kouzlo marketingu (hlavně affiliate marketingu) a od té doby se mu věnuji. Marketing se stal mým koníčkem. Taky sem tam udělám nějaký malý web na zakázku. Před třemi lety jsem se začala zabývat sublimačním potiskem reklamních předmětů. Nejvíc peněz mi ale stále dělá prodej. Obchoduji s kávou a vínem. Asi se vám zdá, že je toho nějak moc. Jsem multipotencialista. Baví mě mnoho věcí a ráda zkouším pořád něco nového. Zatím se neumím vyprofilovat. Ale nikdo mě k tomu nenutí…